Způsoby, jak toho dosáhnout, jsou dva. Teplo může být přiváděno buď ohřátým vzduchem, anebo už instalovanou teplovodní soustavou. V tomto článku se budeme věnovat krbovým kamnům s tzv. teplovodním výměníkem.

O tom, že lidé stále více přecházejí na topení dřevem, svědčí nejenom rekordní prodeje krbů a kamen, ale i neustále se zvyšující poptávka po palivovém dřevě.

V poslední době výrobci přišli se zajímavou možností, jak teplo z krbových kamen nebo vložek rozvést po celém domě. Pokud je v objektu stávající teplovodní vytápění (např. plynovým kotlem), nabízí se jeho napojení právě na krbová kamna, která přes výměník vodu ohřejí a rozvedou do celé otopné soustavy.

Ve výsledku tak získáte jak krásný pohled na praskající oheň, tak i teplo v celém domě, podobně jako byste topili třeba plynovým kotlem.

S teplovodním výměníkem jsou k dispozici jak klasická krbová kamna spíše do rustikálněji zařízených interiérů, tak i vysoce moderní kamna nebo vložky vhodné do novostaveb. Důležité je, že vzhled kamen není touto úpravou nijak dotčen – na první pohled nepoznáte, že mají kamna nějakou další úpravu – vše se skrývá vzadu, kde většinou bývá stěna.

Pokud se rozhodnete pro koupi kamen s výměníkem, jejich výkon by měl vždy navrhovat topenář. Správné nadimenzování výkonu je velice důležité. Jedině tak budete mít jistotu, že výkon kamen postačí na krytí tepelných ztrát objektu.

Krbová kamna s výměníkem jsou obvykle dražší než obyčejná kamna, jejich cena začíná na cca. 10 000,- Kč. V případě, že se rozhodujete o pořízení kamen, zvažte, jestli nezvolit variantu s výměníkem.

Máte s těmito kamny nějaké zkušenosti? Doporučili byste ostatním jejich koupi? Podělte se v komentářích!

Proč impregnovat?

Neošetřené dřevo je vyhledávanou potravou pro nejrůznější škodlivý hmyz, jako je např. tesařík, červotoč, pilořitka apod. Stejně tak může být napadnuto dřevokaznými houbami. Při napadení dřeva a dlouhodobém neřešení tohoto stavu může dojít až k destrukci celé konstrukce. Správnou ochranou dřeva však lze těmto škodám předejít.

Způsoby chemické ochrany

V zásadě se používají dva hlavní způsoby aplikace účinné látky na dřevo. Je to aplikace máčením, natíráním nebo postřikem a tzv. tlaková impregnace.

Natírání, postřik – lze provádět svépomocí, ochranný přípravek se nanáší na dřevo štětcem, válečkem nebo postřikovačem. Vhodná varianta pro menší množství ošetřovaného dřeva.

Tlaková (vakuová) impregnace – impregnované řezivo se vloží do speciální komory, ve které díky rozdílným tlakům impregnační prostředek (nejčastěji se používá Wolmanit) vtlačen do dřeva. Přípravek tak má šanci proniknout hlouběji do dřeva a výsledná ochrana je tak tím pádem vyšší.

Dostupné přípravky a použití

Na trhu existuje celá řada přípravků, které se liší především použitými účinnými látkami. Nejčastěji to bývají borité sloučeniny, různé soli a další látky, usnadňující pronikání roztoku do dřeva.

Mezi nejrozšířenější značky na českém trhu patří např. Lignofix, Dřevosan a Bochemit. Někteří výrobci nabízí i přípravky na ošetření již napadeného dřeva.

Tyto přípravky jsou dodávány v několika baleních od 1l až po barely pro průmyslové použití a existují i různé barevné varianty. Nejběžnější je tradiční tmavě zelená, ale jsou k dostání i hnědé nebo čiré. Bezbarvé přípravky jsou dobré na dřevo, které bude ještě opatřeno další povrchovou úpravou – lazurou apod.

Přípravky jsou koncentrované a před použitím se ředí v poměru 1:4 – 1:9 dle doporučení výrobce.

Impregnační prostředky by měly být nanášeny na dřevo, které má vlhkost do 30 %. Při použití na čerstvé dřevo je ochrana podstatně snížena nejen kvůli tomu, že se látka nedostane do požadované hloubky. Hlavní riziko představují velké výsušné trhliny, které po vytvoření představují ideální (impregnací nechráněný) prostor pro hmyz a houby. Pokud z jakéhokoliv důvodu není možné provést nátěr na vysušené dřevo, je dobré jej alespoň po částečném vyschnutí zopakovat.

Při použití přípravku na krovech je důležité jej nechat dobře zaschnout a teprve potom pokládat střešní fólii. Při styku přípravku s fólií může dojít k jejímu poškození až znehodnocení.

Spousta lidí si myslí, že dobře impregnované dřevo se pozná podle odstínu – „čím tmavší, tím lepší“. Není to pravda. Barva nemá naprosto žádnou vypovídající hodnotu. Na tomto předsudku jsou založeny fígle některých „firem“, které ve snaze ušetřit dřevo máčejí pouze ve vodě obarvené nejlevnějším barvivem bez jakéhokoliv fungicidního a insekticidního účinku.

Měřítkem kvality impregnace je:

kvalita impregnačního přípravku a obsah účinných látek

hloubka vsáknutí prostředku do dřeva

Ke smůle běžných stavebníků nelze v normálních podmínkách zjistit, jak kvalitně je dřevo ošetřeno. Spolehlivou zkoušku může provést pouze akreditovaná zkušebna laboratorními testy.

Jedinou spolehlivou metodou je tak poctivá vlastní práce..

Pokud o zahradním grilu teprve uvažujete a nejste si jisti jaký typ vybrat, možná vám rozhodování usnadní následující přehled.

Krb vs. gril

V tomto článku kvůli zjednodušení záměrně téměř slučujeme význam slov krb a gril. Rozdíl je přitom vcelku jasný – v krbu si kromě grilování můžeme i rozdělat oheň a zatopit, kdežto gril slouží pouze pro přípravu pokrmů. Součástí zahradního krbu tak může být a zpravidla bývá i gril.

Nepřenosné grily

Dobrá varianta pro větší a velké zahrady u domů a chalup. Většinou jde o zděné drobné stavby, které nemusí sloužit pouze ke grilování – jejich součástí zpravidla bývá i udírna. Tyto krby se často budují pod zastřešeným posezením  a mohou tak být využity celoročně. Celkem jednoduše je lze postavit tak, že v blízkosti krbu je i vyhřívaná lavice, která za chladných večerů jistě přijde vhod.

Podobně se můžeme setkat i s venkovními pecemi na pizzu nebo chléb – ty se ale vyplatí pouze při častém využití – např. u penzionů, zahradních restaurací apod.

Přenosné grily

Nejpoužívanější a velice praktické grily pro zahradní grilování. V tomto článku si uvedeme pouze stručný přehled jednotlivých typů, z nichž každému bude časem věnován zvláštní prostor.

Grily na dřevo / dřevěné uhlí

Pokud mluvíme o zahradních krbech nebo grilech, asi každý počítá s tím, že jako palivo bude sloužit dřevo. Jde o způsob nejoblíbenější a navíc praskající oheň je neskutečně romantická záležitost, která dokáže z obyčejného letního večera vykouzlit nezapomenutelné okamžiky.

Jedny z neprodávanějších krbů jsou prefabrikované betonové, které se jednoduše sestaví a v případě potřeby je lze zase složit a přemístit. Jejich výhodou je, že součástí takového grilu je i ohniště. Griluje se na otevřeném ohni a dřevěném uhlí.

Další rozšířenou skupinou jsou plechové grily, sloužící pouze ke grilování, nikoliv k topení. Vzhledem ke svému jednostrannému využití bývají velice dobře vybaveny (mřížky, rošty, popelník apod.). Další jejich předností je skladnost – po skončení grilování lze takový gril jednoduše uschovat např. do zahradního domku nebo kamkoliv jinam. V takovém grilu se používá výhradně dřevěné uhlí nebo grilovací brikety.

Plynové grily

Dříve byly používané hlavně v gastronomii, ale s rostoucí oblibou grilování je výrobci začali vyrábět i pro běžné uživatele a pro venkovní použití.

Jako palivo v tomto grilu je využíván zemní plyn přiváděný nejčastěji z propan-butanové lahve. Plynový gril má velice přesný a souměrný plamen, který má navíc stálou teplotu a lze jej snadno regulovat.

Ve výsledku tak jsou k dispozici téměř ideální podmínky pro dokonalé grilování. Tento gril však slouží pouze pro přípravu grilovaných pochoutek. Pokud si tak chcete vychutnat večerní posezení u praskajícího ohně, nezbývá než si pořídit i krb.

Elektrické grily

Pokud nemáte zahrádku ani malý dvoreček, nezoufejte. Grilování se nemusíte vzdát právě díky elektrickým grilům.

Ty umožňují grilování i uvnitř bytu nebo např. na balkóně. Nemusíte se navíc starat o palivo – tím je v tomto případě obyčejná elektrická zásuvka. I na elektrickém grilu lze připravit skvělé pochoutky a grilování si navíc můžete užívat i třeba v zimních měsících. Výhodou je také fakt, že při balkónovém používání neobtěžujete sousedy kouřem.

Speciality

Slyšeli jste už někdy o lávovém grilu? Ve své podstatě jde o plynový gril, jehož hořáky ohřívají lávové kameny – to jsou kamenné desky, na kterých se griluje. Díky tomu, že rozpálený tuk neskapává do topeniště, je takováto příprava pokrmů velice zdravá.

Další nepříliš známý je tzv. vodní gril. Tvarem připomíná válec, uvnitř kterého je umístěna nádoba s vodou. Vespod je topeniště na dřevo, které vodu ohřívá. V tomto případě se griluje horkou párou. Tuk odkapává do vody a nedochází tak k jeho přepalování.

Věříme, že je toto základní členění dostatečné a pomůže tak alespoň trochu v orientaci na trhu zahradních grilů. A jaký jste si vybrali vy?

Výrobou dřevěného uhlí se zabývali uhlíři. K výrobě bylo používáno tvrdé dřevo s co nejvyšší výhřevností, pokud nebylo k dispozici, tak i obyčejné smrkové. Dřevěná polena se skládala do tzv. milířů, což byly hromady dřeva, kde probíhalo samotné uhelnatění. Důležité bylo, aby karbonizace probíhala bez přístupu vzduchu.

Výroba uhlí byla soustředěna především do lesnatých oblastí, kde byla k dispozici dostatečná zásoba dřeva.

Ale vraťme se k hlavnímu použití a tím je grilování. Klíčem k úspěchu je dobře rozpálený gril a k tomu dřevěné uhlí skvěle poslouží. Výrobců dřevěného uhlí je na trhu celá řada. Podle čeho se tedy při výběru toho správného řídit?

To co poznáte na první pohled je velikost uhlí.  Prohmatejte sáček nebo pytel, ve kterém je uhlí zabaleno. I když to jde těžko, měli byste cítit kusy uhlí, ne pouze uhelný prach. Jeden kus by měl být velký ideálně zhruba jako čtvrtina zaťaté pěsti. Takové kusy vydrží dlouho žhavé a zároveň se budou dobře zapalovat.

Přestože jsou mnoha výrobci grilů hojně propagované grilovací brikety, různé testy se přiklánějí spíše ke kvalitnímu dřevěnému uhlí. Podstatné je, aby uhlí mělo vysoký podíl aktivního uhlíku, což přímo ovlivňuje jejich hoření a výhřevnost.

Uhlí jde zapálit v zásadě dvěma způsoby. Buď za pomoci pevného lihového podpalovače a kousku novin, anebo rozvrstvením na již dohořívající oheň. Důležité je grilovat pouze na žhavém uhlí, plameny by vůbec neměly být vidět.

A na čem grilujete vy? Uhlí nebo brikety?

Předchůdci dnešních krbových kamen byla plechová topidla vymazaná šamotem – staré známé Petry a jiné. Tato kamna však měla špatnou účinnost a většina tepla vyšla bez užitku ven komínem. Proto, aby bylo teplo co nejvíce využito, kamna se opatřovala co nejdelšími komínovými rourami a nejrůznějšími nástavci, které jejich plochu zvětšovaly.

Cílem bylo samozřejmě vytápěný prostor co nejvíce vyhřát. Také životnost šamotu nebyla nejdelší a často docházelo k tomu, že se kamna propálila až na vnější plech.

Postupem času a s tím, jak rostla obliba topení dřevem, začala spoustu výrobců na trh dodávat kamna, která byla v mnoha ohledech odlišná.

Moderní krbová kamna se vyrábí zpravidla z litiny, která je prakticky nezničitelná a navíc výborně vede teplo – proto se používala i na výrobu radiátorů, kotlů apod. Na druhé straně existují i kamna vyrobená pouze z ocelového plechu s několika šamotovými vložkami uvnitř – nemají ale tak dobré vlastnosti jako kamna litinová.

Důvodem, proč se krbová kamna těší takové oblibě je několik. Jako první je to asi jednoduchá instalace – pokud máte v domě komín, na který je možno kamna napojit, (doporučujeme nechat si udělat revizi) je možné je poměrně snadno instalovat. Další výhodou je mobilita – jste omezeni pouze umístěním komína. V případě, že vám kamna přestanou z jakéhokoliv důvodu vyhovovat, je možné je jednoduše odpojit a použít je úplně někde jinde, což např. u kachlových kamen možné není.

Lepší než televize

Nejčastější umístění kamen je přirozeně v obývacím pokoji. Díky proskleným dvířkům můžete vidět oheň tak, jakoby hořel přímo v pokoji. Pohled na oheň člověka už od dávných dob uklidňuje a navozuje v něm pocit tepla a bezpečí. Spousta lidí, kteří si kamna domů pořídili, dávají přednost pohledu do ohně před zapnutou televizí. Doporučujeme tak pořídit si určitě kamna s prosklením – nebudete litovat!

Samozřejmě i na trhu krbových kamen existují jejich nejrůznější typy. Moderní, které designově dotvoří jakýkoliv nový interiér a spíše rustikální, které se hodí do klasicky zařízených interiérů, na chaty, chalupy apod. a Některá kamna mají na horní ploše i malou plotýnku, na které si můžete uvařit čaj, nebo odložit hrnek s kávou, aby vám nevystydl.

To nejdůležitější je uvnitř

Na tom, jestli vám budou kamna správně sloužit, se velkou měrou podílí vedle velikosti a materiálu hlavně vnitřní uspořádání kamen a příslušná technologie spalování. Pokud budou mít kamna neefektivní spalování, spotřeba dřeva a frekvence přikládání se dramaticky zvýší, což se projeví vyššími náklady na vytápění. Čeho si tedy při nákupu kamen všímat a s čím se u dobrých výrobců lze setkat?

Dvojité spalování – technologie, kterou se vyznačují nejkvalitnější krbová kamna. Jde o efektivní spalování dřeva a přeměnu vznikajících plynů na teplo. Výsledkem je pak minimum popela, maximální možná účinnost hoření a s tím související úspora paliva.

Oplach skla – systém proudění vzduchu, který zajišťuje, že sklo vašich kamen bude dlouhou dobu čisté a budete si tak moci užívat pohledu na plápolající oheň.

Snadná údržba a čištění – myslete na to, že kamna je potřeba pravidelně čistit – zejména zaústění do kouřovodu.

Velikost dvířek – ovlivňuje, jak velkými poleny budete moci topit. Některá větší krbová kamna mají i boční dvířka na přikládání velkých polen – hodí se především na noc, aby oheň vydržel hořet co nejdéle.

Dřevo nebo uhlí – na trhu existují i krbová kamna se speciálním roštem pro spalování uhlí –pokud s touto alternativou počítáte, myslete na to ještě před nákupem.

Přívod vzduchu – pro hoření je potřeba vzduch. Pokud hodláte topit dlouhodobě, bude spotřeba vzduchu tak vysoká, že v místnosti bude chybět. Svou roli samozřejmě hraje izolace domu – pokud jde o starší domek nebo chalupu kamna si vzduch budou přisávat přirozenými škvírami v oknech, pod dveřmi apod. V případě zateplených objektů je dobré zajistit přívod vzduchu pro kamna zvlášť, což jde buď ze suterénu přirozenou cestou – obyčejná trubka pod kamny, anebo extra přívodem přímo do kamen, která k tomu ale musí být uzpůsobená.

Cena - co se týče cen krbových kamen, u kvalitních typů začíná v závislosti na velikosti zhruba na částce 10 000,- Kč. Na trhu je spousta značek, sázkou na kvalitu je rozhodně např. norský Jotul. Stejně tak belgická značka Saey nebo dánská Morso představuje to nejlepší, co lze na trhu najít.

Jakým dřevem topit

Kvalita dřeva je pro správné hoření velice důležitá. Dřevo na topení by mělo být minimálně jeden rok vyschlé.

Pokud budete topit čerstvým nebo mokrým dřevem, nejen že se většina energie spotřebuje na vysušení dřeva, ale budete si zbytečně zanášet komín jedovatými zplodinami a sazemi.

Pro topení v krbech je nejlepší tvrdé dřevo jako např. bříza, buk, dub nebo habr. Pokud je dřevo opravdu dobře vyschlé, vydrží hořet velice dlouho a vytvoří žhavé uhlíky, které hřejí ještě dlouho po zmizení plamenů. Při použití měkkého dřeva, jako je např. smrk sice bude oheň krásně praskat, ale velice rychle shoří. Navíc ani výhřevnost není tak dobrá jako u tvrdého dřeva.

Třísky ze smrkového dřeva se velice dobře hodí na roztopení. Pokud máte opravdu tenké třísky, není potřeba používat papír ani podpalovač, což je ideální řešení. Na tyto tenké třísky položte silnější tak, abyste vytvořili dostatečně silný oheň, na který už bude možné přikládat větší štípaná polínka.

Při prvním zatopením je dobré udržovat velký oheň, než se kamna dostatečně roztopí a ohřeje se komínová cesta. Pokud jsou kamna vybavena regulací přívodu vzduchu, otevřete ji jak nejvíce to jde.

Jakmile se začnou dole tvořit žhavé uhlíky a kamna jsou už horká, můžete přiložit silnější polena tvrdého dřeva a omezit přívod vzduchu. Myslete však na to, že v kamnech musí být stále jasný plamen bez známek kouře – to značí efektivní a ekologické spalování.

Kachlová kamna v podobě jak je známe dnes se začala objevovat zhruba začátkem19. století. Byla však určena pouze k vytápění, nejčastěji bohatších měšťanských domů.

Postupem času se rozšířily i na vesnice, kde se staly středem téměř každé chalupy. Kamna sloužila nejenom pro topení, ale byla vybavena i plotnou na vaření, troubou a tzv. kamnovcem. To je nádoba, ve které byla neustále k použití teplá voda.

Kachlová kamna jsou stavěna většinou z kamnářské hlíny a šamotových tvarovek, které odolávají žáru a skvěle akumulují teplo. Zvenku jsou obložena buď keramickými kachli nebo jenom bíle omítnuta, v závislosti na provedení. Vyznačují se vysokou účinnosti, která při topení kvalitním suchým dřevem může dosahovat až 90 %.

Výhody a nevýhody

Hlavní výhodou kachlových kamen je měkké sálavé teplo, které uvolňují. Kachle jsou příjemně prohřáté, ale ne tolik, abyste na nich neudrželi ruku. Tím pádem udržují příjemné klima v místnosti a nevysouší vzduch, jako rozpálená litina radiátorů nebo krbových kamen.

Oproti krbovým kamnům nebo vložkám se hodí spíše do trvale vytápěných objektů. To proto, že zatímco litina se rozehřeje během chvilky, velkým šamotovým kamnům to trvá podstatně déle. Odmění vás za to ale dlouhými intervaly mezi přikládáním, které činí až 12 hodin.

Proces hoření je v „kachlácích“ odlišný od běžného topení v krbech. Zatímco v krbových kamnech je potřeba udržovat oheň nebo žhavé uhlíky pravidelným přikládáním, do kachlových kamen se naloží dávka dřeva, na které se oheň rozdělá. Během cca. jedné až dvou hodin dřevo shoří a zůstanou pouze žhavé uhlíky. I po 10-12 hodinách je možné po rozhrábnutí popele naložit další dávku. Po celou dobu kamna vydávají příjemné naakumulované teplo. Spotřeba dřeva je tak nižší než při obvyklém topení.

K nevýhodám patří především vysoké pořizovací náklady na stavbu a fakt, že ji lze jen velmi omezeně zvládnout svépomocí. Protože kamna mohou mít až 3 000 kg, je třeba zajistit dostatečně únosnou podlahu a kamna jsou umístěna trvale. Také není možné jejich přemístění, jedině kompletní rozebrání a opětovná stavba.

Čím dříve, tím lépe

Pokud uvažujete o pořízení kachlových kamen, ideální je vše řešit už ve fázi projektu domu – ať už novostavby nebo rekonstrukce. Stavba kamen není jednoduchá ani levná záležitost a vyplatí se jí tak věnovat dostatečnou pozornost.

Při návrhu kamen je potřeba brát v potaz celou řadu věcí – od umístění a typu komína až po tvar kování na kamnových dvířkách.

Nejlepším řešením je obrátit se na prověřeného kamnáře, který má se stavbou kamen dlouhodobé zkušenosti. Jedině ten je schopen správně navrhnout velikost a tvar kamen, jejich výkon a další parametry. Samozřejmě se postará i o samotnou stavbu a zkoušku hotových kamen.

V závislosti na uvažovaném využití kamen si lze vybrat z celé řady variant. Od nejjednodušších kachlových sporáků, které mají pouze litinovou desku na vaření, až po mohutná kamna napojená na stávající rozvod ústředního topení.

Zvláště na chalupách jsou oblíbená tzv. zápecí – prostor na ležení v bezprostřední blízkosti kamen, který je vyhříván jejich teplem. V sychravých nebo zimních dnech je takové poležení úžasný zážitek. Stejně tak buchty nebo kachna upečená v troubě kachláků chutná úplně jinak než z obyčejné elektrické trouby.

Fantazii se meze nekladou

Co se týče vzhledu kamen, můžete si vybrat z nepřeberné škály barev, rozměrů a provedení kachlů. Ty se používají především ve starších interiérech, v novostavbách se stále častěji objevují spíše jenom bíle omítnutá kamna s menším podílem kachlů.

Na přání je lze opatřit i prosklenými dvířky, což se ale kvůli tepelným ztrátám příliš nedoporučuje. Navíc plameny v topeništi jsou vidět max. dvě hodiny, potom dřevo vyhoří a zůstanou jenom žhavé uhlíky.

V minulosti se používala především ke kácení celých stromů a při stavbě dřevěných domů – srubů a roubenek. Tyto stavby byly vyráběny z ručně tesaných trámů, které tesaři opracovávali zvláštními druhy seker, které dnes se v dnešní době už nepoužívají. Sekery byly zvláštních tvarů a každá sloužila k jednomu konkrétnímu pracovnímu kroku. S nástupem průmyslové dřevařské výroby bylo tradiční tesařské řemeslo téměř zapomenuto.

Dnes už se sekery používají téměř výhradně pro přípravu palivového dřeva a v lesnictví, ve stavebnictví je už téměř nenajdete. Pokud to však myslíte se dřevem alespoň trochu vážně, tak se bez sekery neobejdete. Pro člověka, který dřevem topí pravidelně, je ideální mít alespoň tři druhy seker.

Lehké štípací sekery

Lehké a obratné sekyrky s tenkým dobře nabroušeným ostřím. Jsou ideální na přípravu třísek na zatápění, příp. štípání menších polínek. Protože k tomuto štípání není potřeba mnoho síly, je dobré, pokud má sekera krátké topůrko. Ruka je tak blíž hlavě sekery a práce je přesnější.

Sekery na štípání polen

Velikostí střední kategorie seker. Vyznačují se klínovitým tvarem čepele, aby lehce pronikaly do dřeva a snadno je rozštíply. Lze je použít i na odsekávaní větších větví z pokácených stromů. Násada je delší než u malých seker, obvyklá délka je 50 – 60 cm.

Sekery na velké špalky

Často bývají označovány jako kalače. Jde o těžké sekery, vážící až několik kilogramů. Používají se na štípání velkých špalků z tvrdého dřeva. Práce s takovouto sekerou je fyzicky velice namáhavá, a proto si stále více lidí pořizuje štípačky dřeva.

Tyto sekery existují i ve variantě tzv. štípacího kladiva, které má na jedné straně čepele plochu, sloužící k zatloukání štípacího klínu.

Dřevo vs. plast

Sekery mají dvě části. Hlavu, která je nejčastěji z kované oceli a dřevěné topůrko. Na jeho výrobu se používá nejčastěji jasanové nebo ořechové dřevo, které je dostatečně tvrdé, aby odolalo nárazům a nepraskalo.

Kritickým a nejvíce namáhaným místem je u sekery právě spojení jejích dvou částí. Hlavy a topůrka. Nejčastěji bývá řešeno tak, že je topůrko naraženo do ucha sekery. Na konci je dřevěný klínek, který může být zajištěn ještě ocelovým. Tento spoj, zvláště pokud není kvalitně a pečlivě proveden, se může snadno uvolnit, obzvláště při nesprávném používání sekery.

Revoluční řešení v tomto směru zvolil finský výrobce Fiskars, který se u mnoha českých zákazníků proslavil právě výrobou extrémně odolných seker. Princip je jednoduchý – díky speciální konstrukci spoje hlavy s topůrkem je zaručeno, že čepel nikdy nevypadne. Topůrko je vyrobeno z polyamidu vyztuženého skelnými vlákny a je extrémně pružné. Na tyto sekery dává výrobce prodlouženou záruku 10 let.

O sekeru se starejte

Pro řadu lidí je sekera neprávem opomíjeným nástrojem. Důvodem je možná to, že spousta z nich se s opravdu dobrou a perfektně nabroušenou sekerou nesetkala. Na chatách a chalupách se najdou většinou sekery které jsou tupé, s uvolněnou nebo prasklou násadou. Práce s ní je pak spíše za trest a co víc – může skončit nepříjemným zraněním.

Pokud máte starou sekeru, jejíž hlava je v pořádku – tj. není nikde prasklá, do hloubky zrezivělá, nemá nevratně poškozené ostří a je vyrobena z alespoň trochu kvalitní oceli, můžete ji zkusit zachránit.

Jestli je i topůrko v dobrém stavu, jen se na něm čepel trochu viklá, stačí do násady zatlouct ocelový klínek, který topůrko v hlavě sekery roztáhne a spoj se zpevní. Také je vhodné namočení do vody, např. přes noc.

Jakmile je topůrko pevně vsazeno, sekyrku je potřeba nabrousit. Můžete se do toho pustit sami, anebo ji nechejte naostřit odborníkem.

Pokud sekeru delší dobu nepoužíváte, natřete ji olejem nebo vazelínou – uchráníte ji tak před možnou rzí, zvláště ve vlhčím prostředí.

Pro to, aby vám sekera dlouho sloužila, používejte ji pouze k tomu, k čemu byla určena. Sekera není kladivo ani páčidlo, neslouží jako krumpáč ani motyka!

Ostatní sekery

Mezi speciální druhy patří např. hasičské, řeznické nebo vrhací sekery. Snad existují i jiné, ale ty jsou zcela mimo rozsah tohoto webu.

Motorová pila je nepostradatelná pro majitele lesů, velkých ovocných zahrad a pro všechny, kteří si dřevo obstarávají tzv. samovýrobou. Používá se pro řezání dřeva zpravidla větších rozměrů, kácení a prořezávání stromů a hrubší tesařské práce.

Motorové (řetězové) pily existují ve dvou základních variantách. Motorové, které pohání spalovací benzínový motor a elektrické, napájené z elektrické sítě. V poslední době se na trhu objevuje i akumulátorová řetězová pila, jde ale spíše o výjimku a okrajový sortiment některých výrobců elektronářadí.

Historie motorových pil

Motorové pily ve své dnešní podobě jsou relativně moderní stroje, přestože jejich začátek lze najít někde v polovině 19. stol. Nešlo ale o pily jak je známe dnes, byly to mnohdy prapodivné vynálezy, k jejichž pohonu sloužila např. pára nebo energie vody.

Tyto stroje sloužily především pro práci na jednom místě, byly velice těžké a neobratné. Obsluhovalo je více pracovníků, zpravidla dva. Používaly se převážně na hrubé a rovné řezy kulatiny.

Za přelom lze považovat rok 1926, kdy byla patentována motorová pila. Šlo o pilu poháněnou elektrickou energií a jejím konstruktérem byl němec Andreas Stihl. Motorové pily této značky se dnes řadí ke špičce na světovém trhu.

Teprve začátkem 60. let minulého století se začaly vyrábět motorové pily tak jak je známe dnes. Hmotnost byla sice ještě trochu vyšší, ale už umožňovala plnohodnotnou práci. Pily začaly mít také antivibrační systém, díky kterému byla práce snadnější a bezpečnější.

Jak vybrat motorovou pilu?

Dobrá otázka. Pokud už se rozhodnete, že si pilu koupíte, jistě už předem víte, k čemu a jak často ji budete potřebovat.

Z účelu použití by mělo být jasné, jestli se budete ohlížet po elektrické nebo benzínové pile.

Elektrická pila je dobrou volbou pro drobné řezání např. větví ovocných stromů nebo příležitostné tesařské práce. Výkon elektrických řetězových pil je hodně omezený, což poznáte, pokud budete chtít řezat větší průměry nebo větší množství dřeva.

Jejich velkou výhodou je fakt, že neprodukují zplodiny, jak je tomu u spalovacích motorů benzínových pil. Také údržba elektrické pily je v porovnání s benzínovou celkem nenáročná.

Je ale potřeba myslet na to, že elektrická pila je jako jakékoliv jiné elektrické nářadí. Je napájena elektrickým kabelem, který vždy omezuje práci, resp. dosah stroje.

Tím se dostáváme k zajímavější kategorii benzínových pil. V této oblasti je výběr relativně široký jak co se týče značek, tak i výkonů a druhů pil.

Benzínové pily se dají rozdělit zhruba do čtyř kategorií. Hobby, farmářské, profi a speciální.

Častým kritériem, podle kterého se amatér řídí při výběru pily, je délka lišty. Rozhodně neplatí, že čím delší lišta, tím lepší pila! Někteří prodejci se snaží na pilu nasadit dlouhou lištu, aby pila působila výkonnějším a robustním dojmem. Efekt je však pouze vizuální. Hlavním ukazatelem síly pily je pochopitelně výkon motoru. Lištu je potom možné libovolně měnit podle potřeby. To jen na okraj..

Do hobby kategorie patří pily určené příležitostným uživatelům. Vyznačují se lehkostí, snadnou ovladatelností a jednoduchou obsluhou. Pily je možné použít pro lehké tesařské práce, řezání měkkého dřeva menších průměrů a občasnou přípravu dřeva do krbu.

Orientační cenová hladina 5 – 10 000,- Kč

Farmářské pily už mají robustnější konstrukci, jsou ale také těžší. Snadno zvládnou přípravu palivového dřeva na celou sezónu a lze s nimi bez problémů kácet stromy. Pustit se s nimi můžete bez obav i do tvrdého dřeva. Pily bývají velice odolné a v závislosti na výrobci nabízí užitečné funkce, které usnadní práci – např. jednoduché napínaní řetězu, vyhřívanou rukojeť pro práci v zimním období apod.

Orientační cenová hladina 10 – 20 000,- Kč

Pokud patříte k profesionálním dřevorubcům, kteří se těžbou dřeva živí, jistě sáhnete po některém z profesionálních modelů. Tyto pily jsou určeny pro každodenní nasazení v jakýchkoliv podmínkách. Dokáží poskytnout vysoký výkon, který je ale vykoupen vyšší hmotností pily. Tyto modely jsou vybaveny nejmodernější technikou a jsou skvěle vyvážené pro minimalizaci únavy.

Orientační cenová hladina 20 000,- Kč a více

Do kategorie speciálních pil patří zvláštní typy, určené pro úzce specializovanou činnost. Jde např. o pily rozbrušovací na řezání betonu nebo asfaltu, záchranářské pily pro prořezávání otvorů v různých materiálech nebo malé jednoruční pily pro tzv. stromovou chirurgii.

Jakou značku?

Podobně jako jinde je i na trhu motorových pil celá řada výrobců. Doporučujeme držet se těch známých a zavedených. Mezi špičkové výrobce motorových pil patří např. Stihl, Husqvarna, Jonsered nebo Dolmar. Dá se říci, že ať už koupíte pilu jedné z těchto značek, neuděláte chybu. Vyvarujte se levných supermarketových výrobků – kvalita nestojí za nic a s pilou se budete akorát trápit, nehledě na téměř neexistující servis.

Pokud máte alespoň základní představu o tom, jako pilu budete chtít, zajděte k odbornému prodejci, kde si můžete pily osobně prohlédnout a zkusit si, jak se s nimi pracuje. Dobrý prodejce vám doporučí takový typ pily, který bude přesně vyhovovat vašim potřebám. Stejně tak vám předvede, jak se o pilu starat, jak měnit řetěz, lištu apod.

Výběr opravdu pečlivě zvažte – pokud zvolíte k vašim účelům slabou pilu, práce vám nebude ubývat a pila i vy se budete zbytečně trápit. Naopak pokud se přeceníte a sáhnete po lesnické sedmikilové pile kvůli nařezání několika špalků, pila se na vás bude jenom smutně koukat a ležet někde v kůlně zcela nevyužitá, nehledě na to, že ji po hodině práce ani neuzvednete..

Pilou to nekončí

Dobrá motorová pila není levná záležitost a bohužel její provoz také něco stojí. Vedle benzínu ( klasický Natural), který koupíte u každé pumpy, je potřeba mít ještě olej na mazání řetězu a motorový olej – ten, který se mísí s benzínem.

Na kvalitu benzínu dávejte velký pozor – používejte jenom prověřené benzínové pumpy a čerstvou směs benzínu a oleje. Dlouhé skladování se nedoporučuje a stará směs může poškodit motor.

Olej na mazání lišty a řetězu se snažte používat biologicky odbouratelný – šetříte tak životní prostředí. Při kácení v lese bývá použití těchto olejů povinné. Mnoho lidí ale namísto nich stále používá klasické syntetické.

Dvoutaktní motorový olej kupujte vždy od stejného výrobce, jako máte pilu. Zaručíte tak motoru perfektní chod a zvýšíte jeho životnost.

Při práci s pilou vždy používejte doporučené ochranné pomůcky.

Rozlišit tyto dva druhy není úplně snadné, už vzhledem k tomu, že se vzájemně mohou křížit. Pro laika je asi nejsnazší rozpoznávací znak stopka, na níž visí číška žaludu – u dubu letního je dlouhá (3-7 cm), u dubu zimního je zakrnělá či velmi krátká (do 1,5 cm)

Duby, které patří k našim nejmohutnějším stromům, mohou růst buď samostatně jako solitéry, anebo vytváří celé dubové lesy – tzv. doubravy. Koření velmi hluboko, a proto se dříve používaly pro zpevnění břehů, svahů apod. Rostou velmi pomalu a mohou se dožít i více než 1000 let.

Plody dubu tvoří žaludy, které lesníci s oblibou používají na zimní krmení zvěře.

Zajímavým druhem, který se však u nás nevyskytuje, je korkový dub, používaný na výrobu korkových zátek a jiných výrobků. Jeho domovinou je Středomoří a sever Afriky. K největším producentům patří Portugalsko, kde korkové duby pěstují na slunných plantážích.

Využití

Dubové dřevo je vysoce ceněné především pro svoji trvanlivost, houževnatost a tvrdost. Dříve bylo hojně využívání na stavbu lodí, výrobu trámů a zejména ve vodním stavitelství na piloty, kůly, nosníky a jiné.

Dub je nepostradatelnou surovinou pro bednáře, kteří z něj vyrábí sudy, používané pro skladování lihovin, vína apod. Sudy mívají v průměru až několik metrů.

Vzhledem ke své trvanlivosti jsou dubová prkna ideální na terasy, mola a jiná místa, vystavené dešti a vodě.

V podlahářství se z dubového dřeva vyrábí vysoce kvalitní a odolné parkety a podlahová prkna, které tvoří luxusní a reprezentativní dřevěné podlahy.

Odvar z mladé dubové kůry má desinfekční účinky a dokáže účinně tlumit a zastavovat krvácení. Proto se používá jak v alternativní, tak i klasické medicíně.

Vlastnosti

Dřevo dubu je velice tvrdé a těžké, ale snadno se štípe. Obsahuje třísloviny, díky kterým je dubové dřevo velmi odolné vůči vlhkosti. Ve vodním stavitelství se tato vlastnost projeví tím, že dřevo ve vodě „zkamení“ – tzn. jeho tvrdost se ještě zvýší.

Topení

Podobně jako ostatní tvrdá dřeva je i dub velice kvalitní krbové dřevo. Hoří pomalu klidným plamenem a netvoří odlétávající jiskry.

Vydrží hořet velmi dlouho a uhlí zůstává dlouhou dobu žhavé, což zásadně ovlivňuje intervaly mezi přikládáním.

Při přípravě palivového dubového dřeva je dobré je nechat minimálně jeden rok venku, aby se ze dřeva vyplavila alespoň část tříslovin, které nejsou při spalování žádoucí. V tomto období dřevo nezakrýváme! Působením vody bude sice dřevo tmavnout, což je však u palivového dřeva pouze estetická vada.

Hmotnost: 840 kg / m3

Výhřevnost: 11050 MJ / m3

Při 25 % vlhkosti dřeva

Palubky se vyrábí většinou ze smrkového dřeva, ale jsou k dostání i např. modřínové, dubové nebo z exotických dřev. Při použití jehličnatých dřev se často používají severské dřeviny, které mají kvůli drsnějšímu klimatu lepší vlastnosti (hustší letokruhy, méně suků).

Kvalita palubek se řídí státní normou, která stanovuje tři kvalitativní třídy – A,B,C, přičemž platí, že kvalita A je nejlepší (dřevo je prosté velkých suků, trhlin apod.), zatímco třída C už připouští výskyt určitých větších vad ve dřevě. Prodávané palubky musí mít vlhkost max. do 15 %.V závislosti na použití se palubky dělí na dvě hlavní skupiny – podlahové a obkladové.

Podlahové palubky se používají na výrobu dřevěných podlah. S oblibou se zde volí i dražší palubky z tvrdého dřeva, které jsou více odolné vůči poškrábání. Ošetřují se nejčastěji laky nebo vosky, tedy nátěry, které lze snadno obnovovat a nechávají dřevu vyniknout jeho kresbu. Před vlastní montáží je nutné palubky nechat min. 14 dní aklimatizovat v místnosti, kde budou pokládány.

Obkladové palubky mají širší uplatnění. Nejenom pro obklady dřevěných fasád nebo obložení v interiéru, ale stále častěji např. i jako podbití přesahu střechy. Při aplikaci ve venkovním prostředí je důležitá kvalitní ochrana dřeva např. tenkovrstvými lazurami.

Montáž

Všechny palubky jsou už z výroby opatřeny spojem na tzv. pero a drážku. Tento spoj konečnou montáž velice usnadňuje a zpřesňuje. K podkladu se palubky přibíjejí buď kolářskými hřebíky (bez hlaviček) nebo speciálními příchytkami. Kotvení hřebíčky je náročnější – je potřeba je zatloukat do pera tak, aby nebyly na povrchu palubky vidět.